Pomník sv. Václava na Václavském náměstí

Josef Václav Myslbek si musel své dílo těžce vybojovat. Když dozrála myšlenka osadit prostor před nově budovaným Národním muzeem jezdeckou sochou sv. Václava, pražští radní nejprve oslovili významného umělce Bernarda Seelinga. Jeho návrh získal podporu a v letech 1880 až 1886 se na realizaci uskutečnila sbírka. Následně ale vstoupil do hry Myslbek. Vážený umělec a profesor na umělecko-průmyslové škole rozvíjel svatováclavský motiv již několik let a byl na práci připravený. Co Myslbekovi pomohlo, dnes nezjistíme, ale zakázku na vytvoření modelu sochy v roce skutečně 1887 získal. Tím byly zahájeny práce na pojetí sochy. S uznáním byl přijat až třetí Myslbekův návrh z roku 1888, který získal Zlatou medaili na výstavě v Mnichově.
Kresby k pomníku dokládají, že se Myslbek důkladně věnoval nejen přípravným studiím, ale také hipologickému pozorování. Modelem prvních návrhů byl hřebec Tigr ze suchdolských stájí patřících významnému mecenáši vědy, kultury a umění Alexandru Brandejsovi. Myslbek hledal inspiraci v antických či renesančních dílech. Důležité byly ovšem i sochy Myslbekových pařížských současníků Emmanuela Frémieta či Paula Duboise znázorňující Johanku z Arku v koňském sedle.
Nečekanou komplikací bylo přiznání části finančních prostředků na zhotovení sochy Vídeňským sněmem. Ten sice v lednu 1894 rozhodl o podpoře pomníku, jejich čerpání ale podmínil vypsáním veřejné soutěže. Po sedmi letech práce tak musel Myslbek o lukrativní zakázku bojovat od začátku. Na konkurz reagovala téměř dvacítka autorů. Termín dodání bronzového modelu sochy byl však krátký – do 10. prosince 1894. To přineslo Myslbekovi výhodu. Ve lhůtě se sešly pouze tři návrhy, kromě Myslbekova ještě od Bohuslava Schnircha a Františka Rouse. Rousova socha ale působila toporně – kůň stojící zapřen na čtyřech nohách s hlavou stočenou až na prsa, postrádal eleganci. Kvalitnějším soupeřem byl uznávaný sochař Bohuslav Schnirch, který právě prožíval čerstvou zkušenost s jezdeckým pomníkem Jiřího z Poděbrad. Na jeho straně stála i popularita, kterou mu vynesly návrhy sousoší trig pro Národní divadlo. Porota rozhodla šalamounsky: 15. prosince 1894 vyhlásila dvě první místa a Schnirchovi a Myslbekovi rozdělila finanční cenu tří a dvou tisíc zlatých. Třetí místo a tisíc zlatých získal Rousův návrh. Podle dobových indicií postavila komise Myslbekův návrh na roveň se Schnirchovým zřejmě pod nátlakem. Mezi Myslbekovými protektory hrál důležitou roli především hlavní donátor tehdejší umělecké obce a významný mecenáš Josef Hlávka. Konkurs tak mnoho nevyřešil a situace kolem pomníku se ocitla v patové situaci.
Další vývoj ovlivnila Myslbekova urputnost, se kterou se pouštěl do každého díla včetně svatováclavského pomníku a hledání jeho podoby. V roce 1895 tak Zemský výbor vyzval Myslbeka k předložení dalšího modelu, a tím byl neoficielně uznán konečným tvůrcem díla. V té době také vznikla idea doprovodit pomník sv. Václava figurami významných českých světců. Období mezi lety 1896 a 1900 patřilo hledání konečné podoby figury koně. Kresby k pomníku dokládají, že se Myslbek se nejprve zaměřil na sochu koně. Prvním modelem byl hřebec Tigr ze suchdolských stájí patřících významnému mecenáši vědy, kultury a umění Alexandru Brandejsovi. Pravého představitele Václavova koně ale našel sochař v kasárnách Na Panenské Na Pohořelci. Stal se jím východofríský hřebec Ardo. Toho začali do Myslbekova ateliéru pravidelně vodit počátkem roku 1899. O rok později 31. ledna 1900 byl kůň hotov. Na Myslbekova koně se ale snesly výtky. Odborníci vyčítali umělci především hipologicky nesmyslnou koncepci ušlechtilého a moderního koně konce 19. století, která nebrala v úvahu reálnou podobu koní Václavovy doby. Naštěstí Myslbek své pojetí obhájil. Kůň byl hotov, ale pokračovaly práce na figuře samotného sv. Václava. Jen hlavu českého patrona změnil Myslbek v letech 1902 a 1903 devětkrát. Souběžně ale pokračovala práce na tvorbě figur světců.
Dalších šest let trvalo než sv. Václav, v Myslbekově pojetí rozhodný vladař, který se nebojí zastat svého lidu, ovšem bez jakékoliv agresivity, dostal na své místo. Sousoší mělo původně být součástí vstupní rampy Národního muzea, ve hře se objevila i varianta umístění u vstupu do dnešní Washingtonovy ulice. Nakonec sv. Václav stanul tam, kde se odehrávaly zásadní momenty dějin československého a českého státu. Myslbekův sv. Václav je tak tradičním svědkem nejdůležitějších okamžiků 20. století.