Jízdárna Pražského hradu

Jízdárna Pražského hradu vznikala za dob panování Leopolda I. (1640 – 1705), kdy se výrazně rozvíjel kult koně a jezdeckého umění jako hlavní společenské prestiže šlechty. Požadavek na vybudování nové jízdárny zazněl poprvé již v roce 1679, kdy se do Prahy uchýlil Vídeňský dvůr z obavy před morovou nákazou. Dalších 15 let ovšem trvalo, než byla myšlenka nahradit starou a nevyhovující jízdárnu z dob Maxmiliána II. (vznikla v roce 1572) realizována. O stavbě nové jízdárny máme jen málo dokladů. Prvním je přípis České komory vídeňskému dvoru ze dne 14. března 1694 s informací, že stará jízdárna je úzká a nízká k tomu, aby v ní mohli být cvičení koně ve vysoké škole jezdeckého umění. Na Pražském hradě konce 17. století bývala k těmto účelům upravována míčovna v Královské zahradě. V rozhodnutí České komory ze dne 22. března 1694 se píše, že plány pro stavbu velkolepé budovy zpracuje Johann Baptista Mathey (1630 – 1696). Na základě jeho plánů pak byla v letech 1694 až 1695 vystavěna budova, která neměla v Evropě té doby konkurenci. Půdorys celé budovy (cca 92 x 18 m) nebyl ovšem využíván pro výcvik koní. Samotná jezdecká plocha se téměř rovnala klasickému drezurnímu obdélníku (18 x 60 m) a umožňovala nejenom výcvik koní, ale současně i organizaci karuselů a turnajů. Protože Leopold I. byl opěvován jako hlavní „Turkobijec“ zdobí dodnes průčelí jízdárny štuková výzdoba odkazující na dobu vyhrocených bojů s Turky. Jejím autorem je Giovanni Pietro Paliardi, který ovšem pracoval na základě Matheových nákresů. Stavba jízdárny vznikala ve slavném období tureckých porážek u Vídně (1683) a u Zenty (1697) a proto ona vítězná ikonografie v průčelí jízdárny. Vídeňské vítězství na Turky se zapsalo do hipologických dějin i tím, že právě zde byl ukořistěn jeden ze slavných zakladatelů anglického plnokrevníka Byarley Turk (Robert Byarley).

Za Leopolda I byl umožněn na základech vídeňské jezdecké školy, založené v roce 1572 Maxmiliánem II., rozkvět klasického jezdectví ve střední Evropě. To se opíralo o výcvikové modely šířené v Evropě na základě zkušeností jezdecké akademie v Neapoli.

Bohužel Praha stála od smrti Rudolfa II. poněkud stranou hlavního zájmu habsburského dvora a dokládají to i dochované listiny související se stavbou jízdárny. Často se jedná o různé stížnosti k průběhu stavby. Ta je líčena jako zcela zbytečná a neužitečná a navíc zasahující do, v té době v místech stavby stojících zařízení, jako byla např. hradní bažantnice. I z těchto důvodů také nebyla nikdy dokončena vstupní chodba spojující jízdárnu s Pražským hradem v místech dnešního Španělského sálu.

Původní stavba měla plné stěny a osvětlení jízdárny zajišťovalo denní světlo dopadající dovnitř kruhovými okny pod střešní římsou. Rozsáhlými okny francouzského typu byly stěny prolomeny až při rekonstrukci v 50. letech 20. století.

Přesto, že stavba vznikala za dob Leopolda I., největší období rozkvětu zažila za panování Josefa I. (1705 – 1711) a především za Karla VI. (1711 – 1740). Ten dovedl hipologický kult na samotný vrchol, jak dokládá především stavba vídeňské barokní jízdárny pro práci slavné jezdecké instituce Spanische Hofreitschule.