Pojem jízdárna je dnes u veřejnosti spojován s pojmem výstavní síň či obrazárna. Je pravda, že jízdárny již od barokní doby sloužily umění, ovšem umění jezdeckému. Nebyly však jen místem, kde vážení učitelé zasvěcovali mladé šlechtice a později i měšťany do umění jízdy na koni, ale také, řečeno moderní mluvou „předvojenskou výchovou“. Jízdárny byly i místem, kde se v hledištích a lóžích scházela nejvyšší společnost, místem kde probíhaly kuloární intriky či milostné schůzky. Nejznámější pražskou jízdárnou je Jízdárna Pražského hradu. Stojí v místě, kde býval již od dávných dob historie Pražského hradu jízdní dvůr. Byla vybudována v letech okolo roku 1694 podle návrhu francouzského architekta Jean-Baptiste Mathaye stavitelem Jakubem A. Ganevallem. Svému původnímu účelu sloužila ale pouze 100 let. Okolo roku 1800 byla přeměněna na skladiště. Její provoz postupně nahradilo cca deset jízdáren vystavěných v moderních armádních komplexech v okolí hradu. Ve výstavní síň byla přestavěna v 50. letech 20. století arch. Pavlem Janákem. Již při svém původním využití ale jednou sloužila jako kulturní zařízení. V r. 1723 při korunovaci Karla VI. bylo v ní postaveno provizorní dřevěné hlediště a hrála se tu opera Jana Josefa Fuxe „Costanza a fortezza“.
