Jan Žižka z Trocnova u Národního památníku na Vítkově

Cesta od myšlenky ozdobit vrch Vítkov sochou Jana Žižky až po její realizaci trvala 69 let. Na počátku stálo v roce 1882 ustavení Spolku pro zbudování Žižkova pomníku. Po 1. světové válce byl Vítkov vybrán k vystavění Památníku osvobození a bylo rozhodnuto, že pomník Jana Žižky bude stát právě zde.

Autor sochy Bohumil Kafka však musel o své umělecké pojetí pomníku tvrdě bojovat. Jednou z příčin nevole k jeho práci byl dnes již úsměvný omyl. Řada poslanců si spletla pojem „norický“ kůň s termínem „nordický“. V době zvyšující se obavy z nacistického Německa pak politici atakovali tvůrce jako narušitele národního cítění. Vyčerpaný Kafka dokončil sádrový model v listopadu 1941, ale o rok později zemřel.

Pohled a hodnocení husitského hnutí prodělalo mnoho poloh. Od romanticky laděného pohledu poloviny 19. století, který byl poplatný národně obrozeneckému hnutí, přes prezentaci husitů jako historického završení snahy o uchopení moci lidem. Tento ideologický pohled razila především komunistická moc, která jej podávala jako první doklad o vítězství lidu.

Pantheon na Vítkově byl vystavěn v letech 1928 až 1938 a měl sloužit jako věčná připomínka hrdinství československých legií v průběhu první světové války i v boji proti sovětským bolševikům. V průběhu výstavby dozrála i myšlenka, že se stane velkolepým mauzoleem československých prezidentů. Ani jeden ze záměrů se ale nenaplnil. Tomáš Garrigue Masaryk pompu nesnášel a pantheon na Vítkově jako místo svého posledního spočinutí důrazně odmítl. Samotnou výstavbu pantheonu pak zastavila 2. světová válka, která nejenom že svými hrůzami tu první zcela zastínila, ale navíc za nedlouho po ní proběhl v Československu komunistický převrat. Komunistická moc přeměnila památník, po vzoru mauzolea V. I. Lenina v Moskvě, na místo k vystavení mrtvoly prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Tím byly veškeré původní představy o funkci pantheonu definitivně zničeny.

Tomu všemu ovšem předcházelo umělecky poctivé snažení Bohumila Kafky. Jeho záměr k dotvoření monumentálnosti místa se ale stal předmětem předválečného politického boje. Kafka byl po celé desetiletí atakován mnoha „poradci“, kteří se chtěli k jeho uměleckému pojetí vyjádřit. V čele jeho odpůrců stál senátor František Udržal. Jeho útoky se staly náplní nejenom celostátní deníků, ale později i předmětem mnoha ilustrovaných vtipů. Ty dokládají, že si mnozí absurdnost sporu uvědomovali. Bohužel Kafku nepřetržitá nutnost obhajoby díla velmi vyčerpávala. Mnohokrát to vypadalo, že práce zůstane nedokončena. Vše navíc zkomplikovala světová válka. Přesto na počátku 40. let odevzdal Kafka sádrový model sochy (bronzový odlitek naleznete v prvním patře památníku). Její dohotovení ve skutečné monumentální podobě a i konečnému odhalení (14. 7. 1950 k 430 letému výročí bitvy na Vítkově) se ale nedožil. Zemřel uprostřed 2. světové války v roce 1942.

Kafkovy zápisky dokazují, že při tvorbě sochy významně čerpal ze zkušeností Josefa Václava Myslbeka. V té době dělilo Kafku od stavby sochy sv. Václava jen necelé dvacetiletí. Z roku 1931 se dochovaly zápisy rozhovoru Kafky s Myslbekovým štukatérem Victorem Silvestrem. Zájem se soustředil především na technické řešení statiky sochy i způsobu výroby hliněných předloh pro bronzové odlitky tak obrovské sochy.

Mnoho desetiletí je Jan Žižka symbolem památníku na Vítkově. Čas potvrdil Kafkovu uměleckou pravdu. Jeho Žižka je tvrdým a pevným vojevůdcem, ovšem bez jakékoliv pýchy a zpupnosti. Díky soše se nesmrtelnosti dostalo i norickému Theseovi. Pro něj bylo ovšem pózování pro jednu z nejslavnějších soch Československa jen malou životní epizodou.

Bohužel díky všemu, co bylo řečeno o samotném památníku, žije socha na Vítkově svůj život osamoceně. Obdivována je jen malým počtem návštěvníků přesto, že by si zasloužila stát v samotném centru turistického zájmu.